Zveme vás na koncert

 

Koncert se koná na podporu naší školy v úterý 23. dubna 2013 v 18 hodin v kostele svatého Františka z Assisi, Křižovnické náměstí 3, Praha 1 – Staré Město

Vstupenky: koncert@divciskola.cz , 774 894 848

 

Koncert se koná pod záštitou: kardinála DOMINIKA DUKY OP, arcibiskupa pražského a P. PharmDr. Mgr. JOSEFA ŠEDIVÉHO, O.Cr., generála a velmistra Rytířského řádu Křižovníků s červenou hvězdou

 

ÚČINKUJÍ:

 

CONCA COLLEGIUM –  Členové České filharmonie a Symfonického orchestru Českého rozhlasu.

 

Skladby autorů: A. Vivaldi, J. S. Bach, A. Corelli, G. Ph. Telemann, O. Ježková

MARKÉTA STIVÍNOVÁ Flétna

 

KAYOKO ZEMAN Cemballo

 

SBOR SPONTE SUA – Společenství pro duchovní píseň, sbormistr Jan Lejsal.

 

Skladby autorů: G. Aichinger, D. Bortňanskij, J. Čermák, Anonymové

 

STUDENTKY ŠKOLY – Zpěv znakovou řečí, flétna

plakát

 

Péči o seniory vyučuje stále více škol. Jde o profesi budoucnosti

Převzato z www.rozhlas.cz.

AudioStáhnout

Když se důchodkyně Helena z Prahy rozmýšlela, kdo by jí mohl pomoci s domácností, profesionální pečovatelka byla tou pravou volbou. Mladá dívka starší ženě vaří, uklízí a nakupuje. Jako odborná ošetřovatelka je ale na českém pracovním trhu stále nedostatkovým zbožím. Přitom populace stárne a více seniorů, kteří se o sebe nepostarají, touží po osobní hospodyni a jsou ochotni za ni zaplatit. Stále více středních škol proto začalo vychovávat právě tyto odborníky.

Důchodkyně Helena sedí ve svém malém pražském bytě, o stůl si opírá berle. Mladá pečovatelka Kristýna Jungová je pro ni nepostradatelná. 

„Tady Kristýna už vytírala, luxovala, myla okna, pomáhala mi rekonstruovat koupelnu,“ pochvaluje si paní Helena. Kristýna pečuje v Praze o více seniorů, a kromě domácích prací pro ně i vaří, nakupuje nebo jim pomáhá na úřadech. 

Pečovatelské obory nabízí stále více středních škol. O jedné z nich natáčela redaktorka Petra Benešová

„Ve srovnání s domem s pečovatelskou službou nebo domovy pro seniory tam byl určitý časový limit, buď na pokoj, nebo na klienta. A takhle, když za tím člověkem jedu v terénní službě, tak si s ním popovídám; je to už takový osobní vztah,“ srovnává Kristýna. 

O staré lidi se mladá studentka stará v rámci praxe, kterou má na pražské Dívčí katolické střední škole. Ta vychovává budoucí hospodyně a pečovatelky pro děti i staré lidi. Ve třídě společně studují zdravé, ale i hendikepované dívky. 

„Ty úplně nejšikovnější z nich, až u nás skončí studium, tak dostanou profesní nabídku a můžou potom být dál i zaměstnány v rámci školní firmy, můžou dál školit jako profesionální pečovatelky,“ poznamenává ředitel Luboš Hošek. 

Školní firma zajistí dívkám klasickou smlouvu a plat. Podle ředitele je právě profese pečovatelky zaměstnáním budoucnosti. Populace stárne a stále více domovů důchodců a také terénních služeb shání ošetřovatelky. Navíc starší lidé vítají osobní asistenci v domácím prostředí. 

Tak jako paní Helena. „Rozhodně nechci do domova důchodců. Rozhodně nechci umírat někde v nějakém ústavu,“ říká rezolutně a dodává, že právě pečovatelství je pro ni ideální volba. 

Stále více středních škol nabízí studentům právě pečovatelské obory. Stejně tak roste počet agentur, které českých pečovatelkám nabízejí práci například v Německu a Rakousku. Plat ošetřovatelek, který je v průměru kolem patnácti tisíc korun, navíc v budoucnu kvůli poptávce ještě poroste.

O naší škole

Když je klima školy v pořádku, pozná se to mimo jiné tak, že většina dětí o něčem takovém vůbec nepřemýšlí a nevnímá to. A když už to vnímá, bere to jako naprostou samozřejmost – jak by to taky mělo být jinak. Vůči všem, kteří se o harmonické prostředí snaží, je to možná trochu nespravedlivé, ale velice zdravé.

Tohle „nevážení si toho, co máte“ se změní, jen pokud – pokud nenastane nějaký problém. Pravým prověřením klimatu každičké školy, zátěžovou zkouškou té stálé kvality školního prostředí, jsou situace, kdy se to zkomplikuje. Společně všem, nebo jen individuálně v osamělém problému osamělého žáka. Pak se ukáže, jak je to doopravdy.

Mojí mladičkou kolegyni nedávno její táta vyhnal s napřaženou pěstí z domova. Ať už mu tu sobotu o půlnoci řekla statečně cokoli, v neděli ráno to byla hromádka neštěstí, která vůbec nevěděla, co má a co může. Studuje ještě soukromou střední školu se zaměřením sociálně právním – tedy ne úplně daleko od jejího soukromého problému, a tak mě zřejmá naivita mé o dvacet let starší hlavy přivedla k perfektní radě: tak se zeptej u vás ve škole, vždyť se o tom učíte. Odpověď je už asi každému jasná: „Ani omylem!“

Šli byste za svým učitelem s žádostí o radu, co dělat, když vás doma mlátí? Když na vás máma kašle, nemáte pořádnou bundu na zimu a často ani vůbec co jíst? Když si vás tak trochu půjčují bráchovi kamarádi? Když výlet na tripu přerostl vaši kontrolu a vy byste chtěli zpáteční lístek?  Když vás prostě zklamali nebo i ublížili vaši nejbližší, ti co vás měli chránit  – šli byste poprosit o pomoc někoho tak cizího, jako je učitelka šití nebo vaření?

„Absolutní rovnost, to, že si nikdo na nic před nikým nehraje, nikdo se nikomu neposmívá, nikdo nad vámi neláme hůl…“ vyjmenovávají absolventky Dívčí katolické střední školy v Praze to, co na své škole oceňují především. Přitom věci, které v životě některé z nich zažily, zná velká většina jejich vrstevníků jen z černobílých filmů se sociální tematikou.  

„V sedmnácti jsem dokončila zvláštní školu, a protože jsem bydlela v dětském domově, pomohly mi vychovatelky najít tohle dvouleté studium. V osmnácti mě z domova vyhodili a já zůstala na ulici. Nevěděla jsem co dál. Nevěděla jsem vůbec nic, jak si zařídit tramvajenku, jak se platí složenky, nic. Měsíc jsem se v tom plácala, pak jsem se poradila ve škole,“ vzpomíná Andrea, dnes máma od dvou kluků.  Ve škole už si rady věděli. Začali tím, že překvapeně nezvedali obočí, z problému nedělali aféru a událost řešili věcně. A tak si Andreu okamžitě na prvních pár přechodných dní vzala domů jedna z učitelek domů. Také dívce objasnili existenci domů na půli cesty, které pomáhají dětem z dětských domovů po dovršení osmnácti let, a za třetí pomohli zařídit bydlení a finanční příspěvek.

„Naše škola je přednostně otevřena žákům nestudijního typu, dívkám z nefunkčního nebo problematického rodinného zázemí, z dětských domovů, diagnostických ústavů a dívkám s tělesným i mentálním hendikepem,“ vysvětluje ředitel školyLuboš Hošeka přidává neveselou bilanci. Ve dvou ročnících tu v současné době studuje dvaapadesát dívek, přičemž dvě akutně řeší střechu nad hlavou, s dalšími pracuje škola na oddlužení, několik se pohybuje na hranici anorexie, pro další domov, kam na víkend jezdí, znamená prostředí tvrdých drog. A tak dále. „Zrovna dneska tu naše sociální pracovnice není, protože šla s jednou studentkou domlouvat nástup na odvykací léčbu,“ dodává ředitel. Kromě těhle „holek s příběhem“ tu studuje i řada dívek s hendikepem, aktuálně například tři dívky připoutané na invalidní vozík a jedna nevidomá slečna. 

Jak se tedy navozuje klima absolutní rovnosti, které si dívky pochvalují a které jim umožnilo vrátit se zpátky do lavic? Protože je škola církevní, učí zde řada řádová sestra, škola navíc využívá možnosti mít vlastního psychologa, speciálního pedagoga i sociální pracovnici. Třídní kolektivy jsou malé a čítají kolem deseti studentek, dívky se navíc spolupodílejí na údržbě, v rámci povinné praxe školu uklízejí, společně se učí se vařit. Všichni dělají všechno.

„Některé studentky pomáháme šatit, některé živit, nově pro ně máme k dispozici i  jeden byt, kde mohou bydlet čtyři holky, samozřejmě pod dohledem vychovatelky,“ vypočítává ředitel. Tajemství nebo trápení, které si holky s sebou přinesly, z nich nikdo netahá, každá se může obrátit s prosbou o radu na učitelku či asistentku, které důvěřuje. Vždycky to ale musí být citlivě vyladěné, z nikoho nic nepáčit, současně ale odhadnout, když někdo čeká na první zeptání. Něco takového je ale možné opravdu jen tam, kde si lidi koukají až do talířů a společně vylévají vodu z kýblů.

„Život v téhle škole je hodně pospolitý, byli jsme spolu do rána do večera, časem jsme se naučili třeba pomáhat holkám, které jsou fyzicky postižené. Chvíli to trvá, než si zvyknete a přijmete, že jsou kolem vás lidi s hendikepem, ale časem pochopíte, jak jim můžete být prospěšný. V polovině září navíc jezdí celá škola na společné soustředění, tam se taky hodně poznáme, vidíte, že každá má nějaký problém, něco si sebou nese, a tak se tu nikdo na nikoho nevytahuje. A když náhodou jo, tak si to kolektiv rychle vyřeší“ říkají bývalé studentky.

 Všem svým žákyním dává škola jedinečnou šanci – profesionální start s osvědčením pracovník v sociálních službách (pečovatelka), všeobecný sanitář, hospodyně nebopečovatelka proděti od tří do patnácti let. „Ze statistik úřadů práce je zřejmé, že ženy s ukončeným základním vzděláním shánějí práci zdaleka nejobtížněji. Chlap bez výučního listu může jít ještě pořád někam kopat nebo skládat náklad, pro ženskou se ale taková fyzická práce nenabízí a ty holky zůstávají prakticky bez šance. Oproti tomu my jim pomůžeme získat osvědčení, které garantuje jistou odbornost, a často také rovnou najít vhodné zaměstnání. Přiznávám, že to osvědčení nedostane zdaleka každá, s prací a často i s bydlením se ale snažíme pomoci všem,“ říká ředitel Hošek.

Pro studium zavádí škola nepatrně přísnější pravidla, než bývá na středních školách zvykem. Například zde neplatí omluvenky podepsané rodiči či zletilými studentkami, na všechno je potřeba lékařské potvrzení. Úvodní praxe probíhá v učebně přímo ve škole, teprve časem přecházejí dívky na praxi do terénu. „Některé až když se dají trochu dohromady, u některých víme, že by byl problém je tam pustit a praktikují až do konce studia ve škole,“ připouští ředitel. Z praxe se prý holky vrací trochu jiné, sebevědomější. „Někteří odborníci říkají, že motivace vlastní užitečností nefunguje, nám se tady ale už řadu let vyplácí. Holky jednak pochopí, že kolem je pořád bohužel spousta lidí, kteří jsou na tom ještě hůř, ale umí to přijímat líp, případně si s tím poradit, současně jim to, že jim uměly pomoci, vrací pocit vlastní hodnoty, který často dlouho hledají.“

I když na škole samozřejmě je povinný předmět náboženství, víra není pro studium nezbytná a studentek se na ni nikdo neptá. Bez zajímavosti také není, že většina studentek sem nejde po deváté třídě, ale často například po absolvování nebo nedodělání nějakého učebního oboru nebo po té, co pár let po základní škole prořádila. Po pár letech bez brzd se usadí, tedy alespoň na dopoledne ve školních lavicích, aby dohnaly to, co promeškaly, a pokusily se ze střípků zrcadla poskládat zpátky svůj obraz. A zkusit rozdat karty znovu, protože ty první jim život úplně férově nenamíchal.