O naší škole

Když je klima školy v pořádku, pozná se to mimo jiné tak, že většina dětí o něčem takovém vůbec nepřemýšlí a nevnímá to. A když už to vnímá, bere to jako naprostou samozřejmost – jak by to taky mělo být jinak. Vůči všem, kteří se o harmonické prostředí snaží, je to možná trochu nespravedlivé, ale velice zdravé.

Tohle „nevážení si toho, co máte“ se změní, jen pokud – pokud nenastane nějaký problém. Pravým prověřením klimatu každičké školy, zátěžovou zkouškou té stálé kvality školního prostředí, jsou situace, kdy se to zkomplikuje. Společně všem, nebo jen individuálně v osamělém problému osamělého žáka. Pak se ukáže, jak je to doopravdy.

Mojí mladičkou kolegyni nedávno její táta vyhnal s napřaženou pěstí z domova. Ať už mu tu sobotu o půlnoci řekla statečně cokoli, v neděli ráno to byla hromádka neštěstí, která vůbec nevěděla, co má a co může. Studuje ještě soukromou střední školu se zaměřením sociálně právním – tedy ne úplně daleko od jejího soukromého problému, a tak mě zřejmá naivita mé o dvacet let starší hlavy přivedla k perfektní radě: tak se zeptej u vás ve škole, vždyť se o tom učíte. Odpověď je už asi každému jasná: „Ani omylem!“

Šli byste za svým učitelem s žádostí o radu, co dělat, když vás doma mlátí? Když na vás máma kašle, nemáte pořádnou bundu na zimu a často ani vůbec co jíst? Když si vás tak trochu půjčují bráchovi kamarádi? Když výlet na tripu přerostl vaši kontrolu a vy byste chtěli zpáteční lístek?  Když vás prostě zklamali nebo i ublížili vaši nejbližší, ti co vás měli chránit  – šli byste poprosit o pomoc někoho tak cizího, jako je učitelka šití nebo vaření?

„Absolutní rovnost, to, že si nikdo na nic před nikým nehraje, nikdo se nikomu neposmívá, nikdo nad vámi neláme hůl…“ vyjmenovávají absolventky Dívčí katolické střední školy v Praze to, co na své škole oceňují především. Přitom věci, které v životě některé z nich zažily, zná velká většina jejich vrstevníků jen z černobílých filmů se sociální tematikou.  

„V sedmnácti jsem dokončila zvláštní školu, a protože jsem bydlela v dětském domově, pomohly mi vychovatelky najít tohle dvouleté studium. V osmnácti mě z domova vyhodili a já zůstala na ulici. Nevěděla jsem co dál. Nevěděla jsem vůbec nic, jak si zařídit tramvajenku, jak se platí složenky, nic. Měsíc jsem se v tom plácala, pak jsem se poradila ve škole,“ vzpomíná Andrea, dnes máma od dvou kluků.  Ve škole už si rady věděli. Začali tím, že překvapeně nezvedali obočí, z problému nedělali aféru a událost řešili věcně. A tak si Andreu okamžitě na prvních pár přechodných dní vzala domů jedna z učitelek domů. Také dívce objasnili existenci domů na půli cesty, které pomáhají dětem z dětských domovů po dovršení osmnácti let, a za třetí pomohli zařídit bydlení a finanční příspěvek.

„Naše škola je přednostně otevřena žákům nestudijního typu, dívkám z nefunkčního nebo problematického rodinného zázemí, z dětských domovů, diagnostických ústavů a dívkám s tělesným i mentálním hendikepem,“ vysvětluje ředitel školyLuboš Hošeka přidává neveselou bilanci. Ve dvou ročnících tu v současné době studuje dvaapadesát dívek, přičemž dvě akutně řeší střechu nad hlavou, s dalšími pracuje škola na oddlužení, několik se pohybuje na hranici anorexie, pro další domov, kam na víkend jezdí, znamená prostředí tvrdých drog. A tak dále. „Zrovna dneska tu naše sociální pracovnice není, protože šla s jednou studentkou domlouvat nástup na odvykací léčbu,“ dodává ředitel. Kromě těhle „holek s příběhem“ tu studuje i řada dívek s hendikepem, aktuálně například tři dívky připoutané na invalidní vozík a jedna nevidomá slečna. 

Jak se tedy navozuje klima absolutní rovnosti, které si dívky pochvalují a které jim umožnilo vrátit se zpátky do lavic? Protože je škola církevní, učí zde řada řádová sestra, škola navíc využívá možnosti mít vlastního psychologa, speciálního pedagoga i sociální pracovnici. Třídní kolektivy jsou malé a čítají kolem deseti studentek, dívky se navíc spolupodílejí na údržbě, v rámci povinné praxe školu uklízejí, společně se učí se vařit. Všichni dělají všechno.

„Některé studentky pomáháme šatit, některé živit, nově pro ně máme k dispozici i  jeden byt, kde mohou bydlet čtyři holky, samozřejmě pod dohledem vychovatelky,“ vypočítává ředitel. Tajemství nebo trápení, které si holky s sebou přinesly, z nich nikdo netahá, každá se může obrátit s prosbou o radu na učitelku či asistentku, které důvěřuje. Vždycky to ale musí být citlivě vyladěné, z nikoho nic nepáčit, současně ale odhadnout, když někdo čeká na první zeptání. Něco takového je ale možné opravdu jen tam, kde si lidi koukají až do talířů a společně vylévají vodu z kýblů.

„Život v téhle škole je hodně pospolitý, byli jsme spolu do rána do večera, časem jsme se naučili třeba pomáhat holkám, které jsou fyzicky postižené. Chvíli to trvá, než si zvyknete a přijmete, že jsou kolem vás lidi s hendikepem, ale časem pochopíte, jak jim můžete být prospěšný. V polovině září navíc jezdí celá škola na společné soustředění, tam se taky hodně poznáme, vidíte, že každá má nějaký problém, něco si sebou nese, a tak se tu nikdo na nikoho nevytahuje. A když náhodou jo, tak si to kolektiv rychle vyřeší“ říkají bývalé studentky.

 Všem svým žákyním dává škola jedinečnou šanci – profesionální start s osvědčením pracovník v sociálních službách (pečovatelka), všeobecný sanitář, hospodyně nebopečovatelka proděti od tří do patnácti let. „Ze statistik úřadů práce je zřejmé, že ženy s ukončeným základním vzděláním shánějí práci zdaleka nejobtížněji. Chlap bez výučního listu může jít ještě pořád někam kopat nebo skládat náklad, pro ženskou se ale taková fyzická práce nenabízí a ty holky zůstávají prakticky bez šance. Oproti tomu my jim pomůžeme získat osvědčení, které garantuje jistou odbornost, a často také rovnou najít vhodné zaměstnání. Přiznávám, že to osvědčení nedostane zdaleka každá, s prací a často i s bydlením se ale snažíme pomoci všem,“ říká ředitel Hošek.

Pro studium zavádí škola nepatrně přísnější pravidla, než bývá na středních školách zvykem. Například zde neplatí omluvenky podepsané rodiči či zletilými studentkami, na všechno je potřeba lékařské potvrzení. Úvodní praxe probíhá v učebně přímo ve škole, teprve časem přecházejí dívky na praxi do terénu. „Některé až když se dají trochu dohromady, u některých víme, že by byl problém je tam pustit a praktikují až do konce studia ve škole,“ připouští ředitel. Z praxe se prý holky vrací trochu jiné, sebevědomější. „Někteří odborníci říkají, že motivace vlastní užitečností nefunguje, nám se tady ale už řadu let vyplácí. Holky jednak pochopí, že kolem je pořád bohužel spousta lidí, kteří jsou na tom ještě hůř, ale umí to přijímat líp, případně si s tím poradit, současně jim to, že jim uměly pomoci, vrací pocit vlastní hodnoty, který často dlouho hledají.“

I když na škole samozřejmě je povinný předmět náboženství, víra není pro studium nezbytná a studentek se na ni nikdo neptá. Bez zajímavosti také není, že většina studentek sem nejde po deváté třídě, ale často například po absolvování nebo nedodělání nějakého učebního oboru nebo po té, co pár let po základní škole prořádila. Po pár letech bez brzd se usadí, tedy alespoň na dopoledne ve školních lavicích, aby dohnaly to, co promeškaly, a pokusily se ze střípků zrcadla poskládat zpátky svůj obraz. A zkusit rozdat karty znovu, protože ty první jim život úplně férově nenamíchal.

V čem jsme jiní

Pokud bych měl jen telegraficky shrnout, čím je naše škola jiná, sdělil bych následující:

 1) je přednostně otevřena žákyním nestudijního typu, dívkám z nefunkčního či problematického rodinného     zázemí, z dětských domovů a diagnostických ústavů, dívkám s mentálním či tělesným handicapem. Integrace u nás není prázdným pojmem (letos z 52 studentek – tři studentky na vozíčku, další nevidomá, minimálně dvě mají zkušenost se zneužíváním od ostatních členů rodiny, dvě akutně řeší střechu nad hlavou, u dalších se v jejich domácím prostředí vyskytují tvrdé drogy, se třemi pracujeme na oddlužení, další se pohybují na hranici anorexie…)

 2) na druhou stranu – po dvou letech studia mají absolventky zaručen profesionální start – s osvědčeními Pracovník v sociálních službách (Pečovatelka), Všeobecný sanitář, Pečovatelka o děti od tří do patnácti let, Hospodyně a Kuchařské práce si nachází práci snadno, obvykle i s ubytováním

 3) kromě klasického učitelského ansámblu je dívkám k dispozici „vlastní“, tedy školní psycholog, sociální pracovník, speciální pedagog uvolněný pro individuální doprovázení studentek učebním procesem, samozřejmostí je zapojení asistentů pedagoga – tedy se snažíme o individuální přístup opravdově, neformálně (zhruba čtyřem studentkám je k dispozici jeden dospělý, ve třídě bývá kolem deseti studentek)

 4) jsme škola rodinného typu – včetně toho, že si děvčata sama školu uklízejí, sama si vaří….

 5) stejně tak ubytování – v bytě areálu školy, i zde si dívky vaří, uklízí, případně perou…..

 6) technické vybavení je na nadstandardní úrovni – na každých třináct studentek připadá interaktivní tabule s dataprojektorem, odborný výcvik první pomoci probíhá na elektronickém resustitačním trenažeru, cvičná kuchyně je vybavena pomůckami umoźnujícími praktickou výuku handicapovaných studentek…..

 7) nejsme jen škola – studentky i absolventky doprovázíme při hledání zaměstnání, asistujeme při řešení jejich sociální situace včetně bydlení, komunikace s úřady (některé šatíme, některé živíme….)

8) mimoškolní činnost – včetně kroužku včelařského, vinařského a zahradnického…

 9) vzděláváme i dospělé – muže i ženy v rekvalifikačních kurzech (odděleně od školní výuky) z úřadů práce nebo ohrožené nezaměstnaností, za loňský rok jsme zrekvalifikovali takřka tři sta dospělých

 10) a trochu pozlátka nakonec – jsme nositeli nejvyššího ocenění ve školském resortu u nás – medaile ministra školství 1. stupně, dvakrát jsme reprezentovali ČR při setkáních zástupců středních škol členských zemí EU (v Lucembursku a Portugalsku), jsme nejstarší církevní školou v ČR – působíme od 1.9.1990

 11) už několik let máme po přijímačkách plno, většina dívek je bez vyznání – na víru či konfesi se při přijímání ani během studia neptáme

 12) školné nevybíráme

Luboš Hošek, říďa

O našem poslání

Církev dostala a v každé době dostává od Pána Boha zvláštní dar – rozeznat skupinu lidí, která je potřebná, v zásadních obtížích, a přitom je neviditelná kupř. pro státní sociální instituce, a to i v podmínkách tzv. sociálního státu……

V Církvi se pak, jakoby „zčista jasna“, nacházejí lidé, jednotlivci i společenství, někdy celé instituce, kteří zapomenutým „ohroženým druhům“ pomáhají, slouží…..

Existuje v dnešní ČR taková skupina, která se potýká se skutečně ohrožujícími problémy, a přitom  propadá standardním sociálním sítem? Ano – tvoří ji dívky a ženy, které z nejrůznějších důvodů dosáhly pouze základního vzdělání, kupř. na úřadech práce je takových dívek a žen registrováno zhruba desetkrát více než mužů se základní školou….

Existuje v dnešní Církvi institucionální společenství, které se na odborné úrovni dívkám bezprostředně ohroženým sociální exkluzí systematicky věnuje?

Ano – Dívčí katolická střední škola v Praze 1 se přednostně zabývá výchovou, vzděláváním a sociálním doprovázením dívek zdravotně, mentálně a především sociálně znevýhodněných. Ve zhruba desetihlavých třídách vedle sebe studují dívky, většinou bez vyznání, na vozíčku, se smyslovými vadami, dívky mentálně slabé, studentky bez funkčních rodin, z dětských domovů či diagnostických ústavů…..

Ve škole si v rámci výcviku péče o domácnost klienta sami uklízíme i vaříme. Studentkám je k dispozici vlastní školní psycholožka, speciální pedagogové, sociální pracovnice – ta pomáhá studentkám, když třeba zničehožnic nemají kde bydlet, nebo jsou v dluhovém kolotoči, nebo nejedí, nebo si zahrávají s drogou…….. Ty nejohroženější mohou bydlet ve školním bytě pro krizové bydlení. Po ukončení studia získávají absolventky střední vzdělání a pracovní kvalifikaci ve více oborech, ty disponované se stávají pečovatelkami (Pracovník v sociálních službách) – v tomto oboru si snadno nejdou práci, obvykle i s ubytovnou. Samy pak pomáhají jiným potřebným…………

 

Několik krátkých svědectví, velmi stručných, ale vypovídajících o atmosféře, v níž se studentky naší školy hledají, někdy i naleznou……:

 

1)      autistická  Pája jako jediná odmítla pěší výlet s ostatními. Jedna ze spolužaček ji vzala za     ruku:“Pájo, pojď, půjdeme spolu, mám tě ráda“. Pája, občas trpěla zvláštní samomluvou, sama k sobě na to: „Vidíš, má tě ráda. Všichni tě tu maj rádi a ty takhle blbneš, krávo….!“ (ruku na srdce – komu z nás, vysokoškolsky vzdělaných, to během života takhle jasně secvakne – že jsme milované bytosti a že jde o to poslat to dál…..)

2)      naše škola reprezentovala střední vzdělávání ČR na mezinárodním setkání zástupců středních škol členských zemí EU v Lucembursku, následně v Portugalsku – zde naše kolegyně skoro záviděla ostatním jejich vybraně se chovající svěřence (většinou z elitních škol). Naše reprezentantky se mezi sebou dokonce popraly, ach jo. Ale vyučující na rozdíl od studentů kvůli organizační chybě nedostávali snídaně. První ráno se naše studentky ptaly své vyučující, jak posnídala. Druhý den na začátku programu k ní běžely (učitelé byli ubytováni odděleně od studentů) a už zdálky nad hlavou mávaly houskami, které pro svoji třídní nesnědly při snídani, stejně i další dny. Večer pak gymnaziální profesorky z ostatních zemí vyjadřovaly naší učitelce uznání – jejich vzorné svěřence by něco podobného prý nenapadlo

3)      s anorektickou spolužačkou Janou se její spolužačka Eva vsadila, že když dokáže vyběhnout proti sestupujícímu eskalátoru v Tescu až nahoru (Eva byla sportovkyně, reprezentovala ČR ve florbale, takže to měla v paži), sní anorektická Jana čokoládovou tyčinku. Sportovkyně Eva opačně jedoucí eskalátor zvládla, ale na posledním schodě upadla tak smolně, že si zranila koleno. Musela se sportem přestat. Jana tyčinku snědla, za  několik měsíců na to ale zemřela. Bývalá reprezentantka ČR ve florbale dnes pracuje a stará se o děti své sestry

4)       studentku Ivetu přejelo auto, byla v kómatu, primář rodičům sdělil, že probrání se k vědomí je nepravděpodobné, nebo že hrozí jen jakýsi vegetativní stav. Ve škole mezi studentkami byla opravdu těžká atmosféra, škola s maximální povolenou kapacitou do 52 studentek podobné věci prožívá jakoby rodinně. Když si rodiče do školy přišli pro Ivetiny věci a loučili se se mnou, bylo i mně všelijak. Na mši za Ivetu s dobrovolnou účastí přišly všechny studentky, po bohoslužbě jsme s kolegy jasně cítili, jakoby ze všech nás spadl příkrov, studentky byly smířenější. Asi tři dny po mši se Iveta probrala a dokonce se rychle posadila, postupně se rozrehabilitovala natolik, že se po několika měsících vrátila do školy, dokončila studium……… Po Ivetině „zmrtvýchvstání“ žádná z našich svěřenkyň, ani z těch poněkud „hrubšího“ zrna, nepochybovala, že se stalo cosi mimořádného. Dotyčný pan primař dokonce nepokrytě hovořil o „věcech mezi nebem a zemí“

5)      jedna ze studentek byla neslyšící, ale stále dobrého ducha, velmi kamarádská. Většina spolužaček se kvůli ní začala učit znakovku, kterou u nás učila (a stále učí) maminka dotyčné postižené dívky. Od té doby nechybí při školní vánoční oslavě zpěv koled ve znakové řeči (jsou to vzácné chvíle, kdy je ve škole ticho……)

6)      Daniela je romského původu, přišla k nám z dětského domova prosta dostatečných praktických a sociálních dovedností. V dětství byla dvakrát pokusně v osvojení, pěstouni ji ale pokaždé vrátili do domova. Dnes pracuje jako pečovatelka, je vdaná, vzorně se stará o dvě děti, to mladší je s autismem. Často školu navštěvuje, pomáháme, když je třeba, byť je to už několik let, co absolvovala.

7)      vedle školního vzdělávání organizujeme dvouměsíční akreditované kurzy Pracovník v sociálních službách a Všeobecný sanitář pro dospělé nezaměstnané ženy a muže. Jedna z frekventantek byla čerstvá vdova, v těžších chvílích byla pronásledována výčitkami, zda se o svého manžela v jeho posledních dnech dost dobře starala. Při závěrečných zkouškách si vylosovala otázku Spirituální péče o umírající. Porušil jsem pravidla a řekl jí, že může losovat znovu – odmítla, její odpověď byla na výbornou. Po pár měsících nám od ní na mobil přišla textová zpráva:

 „Děkuji z celého srdce za to, co jste mě naučili. Právě jsem zachránila život své zubní lékařce. Seděla jsem v křesle a paní doktorka začala najednou couvat, padala a hrozně křičela. Pak ztichla, přestala dýchat a měla křeče. Byla tam sestra, která hrozně zmatkovala a nemohla se dovolat na 155. Nevím jak mi to vše naskočilo. Nejprve 112, pak jsem vytáhla jazyk a ona začala dýchat. Uložila jsem jí do stabilizované polohy. Lékařka z RZP mě chválila. Prý jsem jí zachránila život. Akorát ty zuby nemám hotové. Ještě jednou vám všem moc děkuji. Jste opravdu skvělá škola.“

Ohlas na praxi v domácnosti

Vážený pane řediteli ,

dovolte mi prosím, upřímně, vyjádřit poděkování paní učitelce M. K. a zejména studentce O. K., letos končící studium ve vaší škole, která svou obětavou péči v mé domácnosti předvedla skutečně ryzí srdce. Rychlá, hbitá, komunikativní, taktní, dochvilná a ohleduplná. Skutečně nic jí nebylo za těžko. I přístup pedagoga, paní učitelky, byl velmi příjemný, dovolím si říci pro obě strany – pro mě, jako klienta i pro studentku.
Přeji hodně úspěchů vám i mnou jmenovaným dámám, jak v pracovním tak i soukromém životě. Slečně Olince přeji docenění jejich kvalit v zaměstnání, kde nastoupí.
Závěrem si dovolím vyjádřit svůj zájem o pomoc z vaší strany i v novém školním roce ( což závisí na mé finanční stabilitě, tedy přiznání vyššího stupně závislosti ) . V nynější době a finanční nesolventnosti nemohu využívat placených služeb pečovatelského domu, který obývám, ani osobní asistenci za účelem hlavně doprovodů.
V současné situaci jste byly skutečně nenahraditelnou pomocí.
S úctou k vaší práci Vás zdraví a znovu závěrem děkuje K.