O našem poslání

Církev dostala a v každé době dostává od Pána Boha zvláštní dar – rozeznat skupinu lidí, která je potřebná, v zásadních obtížích, a přitom je neviditelná kupř. pro státní sociální instituce, a to i v podmínkách tzv. sociálního státu……

V Církvi se pak, jakoby „zčista jasna“, nacházejí lidé, jednotlivci i společenství, někdy celé instituce, kteří zapomenutým „ohroženým druhům“ pomáhají, slouží…..

Existuje v dnešní ČR taková skupina, která se potýká se skutečně ohrožujícími problémy, a přitom  propadá standardním sociálním sítem? Ano – tvoří ji dívky a ženy, které z nejrůznějších důvodů dosáhly pouze základního vzdělání, kupř. na úřadech práce je takových dívek a žen registrováno zhruba desetkrát více než mužů se základní školou….

Existuje v dnešní Církvi institucionální společenství, které se na odborné úrovni dívkám bezprostředně ohroženým sociální exkluzí systematicky věnuje?

Ano – Dívčí katolická střední škola v Praze 1 se přednostně zabývá výchovou, vzděláváním a sociálním doprovázením dívek zdravotně, mentálně a především sociálně znevýhodněných. Ve zhruba desetihlavých třídách vedle sebe studují dívky, většinou bez vyznání, na vozíčku, se smyslovými vadami, dívky mentálně slabé, studentky bez funkčních rodin, z dětských domovů či diagnostických ústavů…..

Ve škole si v rámci výcviku péče o domácnost klienta sami uklízíme i vaříme. Studentkám je k dispozici vlastní školní psycholožka, speciální pedagogové, sociální pracovnice – ta pomáhá studentkám, když třeba zničehožnic nemají kde bydlet, nebo jsou v dluhovém kolotoči, nebo nejedí, nebo si zahrávají s drogou…….. Ty nejohroženější mohou bydlet ve školním bytě pro krizové bydlení. Po ukončení studia získávají absolventky střední vzdělání a pracovní kvalifikaci ve více oborech, ty disponované se stávají pečovatelkami (Pracovník v sociálních službách) – v tomto oboru si snadno nejdou práci, obvykle i s ubytovnou. Samy pak pomáhají jiným potřebným…………

 

Několik krátkých svědectví, velmi stručných, ale vypovídajících o atmosféře, v níž se studentky naší školy hledají, někdy i naleznou……:

 

1)      autistická  Pája jako jediná odmítla pěší výlet s ostatními. Jedna ze spolužaček ji vzala za     ruku:“Pájo, pojď, půjdeme spolu, mám tě ráda“. Pája, občas trpěla zvláštní samomluvou, sama k sobě na to: „Vidíš, má tě ráda. Všichni tě tu maj rádi a ty takhle blbneš, krávo….!“ (ruku na srdce – komu z nás, vysokoškolsky vzdělaných, to během života takhle jasně secvakne – že jsme milované bytosti a že jde o to poslat to dál…..)

2)      naše škola reprezentovala střední vzdělávání ČR na mezinárodním setkání zástupců středních škol členských zemí EU v Lucembursku, následně v Portugalsku – zde naše kolegyně skoro záviděla ostatním jejich vybraně se chovající svěřence (většinou z elitních škol). Naše reprezentantky se mezi sebou dokonce popraly, ach jo. Ale vyučující na rozdíl od studentů kvůli organizační chybě nedostávali snídaně. První ráno se naše studentky ptaly své vyučující, jak posnídala. Druhý den na začátku programu k ní běžely (učitelé byli ubytováni odděleně od studentů) a už zdálky nad hlavou mávaly houskami, které pro svoji třídní nesnědly při snídani, stejně i další dny. Večer pak gymnaziální profesorky z ostatních zemí vyjadřovaly naší učitelce uznání – jejich vzorné svěřence by něco podobného prý nenapadlo

3)      s anorektickou spolužačkou Janou se její spolužačka Eva vsadila, že když dokáže vyběhnout proti sestupujícímu eskalátoru v Tescu až nahoru (Eva byla sportovkyně, reprezentovala ČR ve florbale, takže to měla v paži), sní anorektická Jana čokoládovou tyčinku. Sportovkyně Eva opačně jedoucí eskalátor zvládla, ale na posledním schodě upadla tak smolně, že si zranila koleno. Musela se sportem přestat. Jana tyčinku snědla, za  několik měsíců na to ale zemřela. Bývalá reprezentantka ČR ve florbale dnes pracuje a stará se o děti své sestry

4)       studentku Ivetu přejelo auto, byla v kómatu, primář rodičům sdělil, že probrání se k vědomí je nepravděpodobné, nebo že hrozí jen jakýsi vegetativní stav. Ve škole mezi studentkami byla opravdu těžká atmosféra, škola s maximální povolenou kapacitou do 52 studentek podobné věci prožívá jakoby rodinně. Když si rodiče do školy přišli pro Ivetiny věci a loučili se se mnou, bylo i mně všelijak. Na mši za Ivetu s dobrovolnou účastí přišly všechny studentky, po bohoslužbě jsme s kolegy jasně cítili, jakoby ze všech nás spadl příkrov, studentky byly smířenější. Asi tři dny po mši se Iveta probrala a dokonce se rychle posadila, postupně se rozrehabilitovala natolik, že se po několika měsících vrátila do školy, dokončila studium……… Po Ivetině „zmrtvýchvstání“ žádná z našich svěřenkyň, ani z těch poněkud „hrubšího“ zrna, nepochybovala, že se stalo cosi mimořádného. Dotyčný pan primař dokonce nepokrytě hovořil o „věcech mezi nebem a zemí“

5)      jedna ze studentek byla neslyšící, ale stále dobrého ducha, velmi kamarádská. Většina spolužaček se kvůli ní začala učit znakovku, kterou u nás učila (a stále učí) maminka dotyčné postižené dívky. Od té doby nechybí při školní vánoční oslavě zpěv koled ve znakové řeči (jsou to vzácné chvíle, kdy je ve škole ticho……)

6)      Daniela je romského původu, přišla k nám z dětského domova prosta dostatečných praktických a sociálních dovedností. V dětství byla dvakrát pokusně v osvojení, pěstouni ji ale pokaždé vrátili do domova. Dnes pracuje jako pečovatelka, je vdaná, vzorně se stará o dvě děti, to mladší je s autismem. Často školu navštěvuje, pomáháme, když je třeba, byť je to už několik let, co absolvovala.

7)      vedle školního vzdělávání organizujeme dvouměsíční akreditované kurzy Pracovník v sociálních službách a Všeobecný sanitář pro dospělé nezaměstnané ženy a muže. Jedna z frekventantek byla čerstvá vdova, v těžších chvílích byla pronásledována výčitkami, zda se o svého manžela v jeho posledních dnech dost dobře starala. Při závěrečných zkouškách si vylosovala otázku Spirituální péče o umírající. Porušil jsem pravidla a řekl jí, že může losovat znovu – odmítla, její odpověď byla na výbornou. Po pár měsících nám od ní na mobil přišla textová zpráva:

 „Děkuji z celého srdce za to, co jste mě naučili. Právě jsem zachránila život své zubní lékařce. Seděla jsem v křesle a paní doktorka začala najednou couvat, padala a hrozně křičela. Pak ztichla, přestala dýchat a měla křeče. Byla tam sestra, která hrozně zmatkovala a nemohla se dovolat na 155. Nevím jak mi to vše naskočilo. Nejprve 112, pak jsem vytáhla jazyk a ona začala dýchat. Uložila jsem jí do stabilizované polohy. Lékařka z RZP mě chválila. Prý jsem jí zachránila život. Akorát ty zuby nemám hotové. Ještě jednou vám všem moc děkuji. Jste opravdu skvělá škola.“